Rodinná pouta

22.01.2013 06:54

Povídky sbírky Jak šel táta Afrikou nejsou jen o tatínkovi Oty Pavla. Jsou taky o horách, řece, rybaření, sportu... ale tatínek je v nich skoro vždycky, i kdyby jenom v pozadí nebo na okraji. A spolu s tatínkem svět, jak tehdy vypadal:

Začínal jsem s hokejem pozdě, tehdy jsem neměl celá léta ani brusle. Tenkrát dostal tatínek povolávací rozkaz do koncentračního tábora Terezín. Ještě před odjezdem jel načerno do Prahy pro boty s bruslemi. Peníze neměl žádný, měl jenom drobný na žlutý bendácký autobus Buštěhrad - Praha - Buštěhrad. V Praze obcházel svý kamarády a žadonil o peníze, potřebuje se prý připravit do koncentráku. Když toho vyžebral dost, koupil mi boty s bruslemi.

Anebo o něco později: Můj tatínek se taky snažil, aby komunismus předhonil kapitalismus, jak to chtěl Josef Stalin. Snažil se, jak mohl, i když mu řada židů říkala, že je mešuge... Vedlo se nám čím dál tím hůř, ale důležité pro tatínka bylo, že existovalo přátelství, bratrství a hlavně ta rovnost ras. To stálo za všechny prachy.

Jenomže s rovností to nakonec bylo úplně jinak. Asi jako s tou Afrikou, kam se tatínek dostal s cizineckou legií:

Řekli mu, že může sloužit u muziky, což byla jeho další láska, a divou zvěř si může lovit podle libosti. A tak domů poslal lístek: TATÍNKU, ODJÍŽDÍM DO AFRIKY LOVIT LVY. - Jenže nevěděl, že tam má lovit něco jiného. To mu řekl za noci na parníku Sidi Brahim plujícím z Marseille do Oranu jeho nový známý doktor Frankerberg: "Chlapče, ty se mýlíš. V Maroku a Alžíru žádní lvi nejsou. Jedem tam lovit lidi."

Ota Pavel: Jak šel táta Afrikou

 

Henry Pulling, hrdina knihy Grahama Greena, se do žádných dobrodružství nepouštěl. Byl bankovním úředníkem, v padesáti odešel do penze a zřejmě by do konce svých dnů na zahradě poklidně pěstoval jiřiny a po večerech pil čaj, kdyby se na pohřbu své matky nesetkal s tetou Augustou.  Teta mu bez okolků sdělila, že jeho matka nebyla ve skutečnosti jeho matkou, a hned na to se ho zeptala: "Cestuješ rád?" - Protože Henry zdvořile odpověděl, že si rád někdy někam vyjede, teta si ho vyzkoušela na výletě do Brightonu a hned nato rezervovala dvě lůžka v Orient Expressu do Istanbulu. Henryho obavy z nedostatku peněz na takovou cestu odbyla mávnutím ruky:

"S tím jsem si nikdy nelámala hlavu" řekla teta. "Vždycky se najde nějaký způsob."

"Doufám, že neplánuješ nic nelegálního."

"Nikdy v životě jsem nepánovala nic nelegálního," řekla teta Augusta. "Jak bych mohla něco takového plánovat, když jsem nikdy nečetla žádný zákon a nemám ani potuchy, o co jde?"

V dalších kapitolách tetička protáhne Henryho světem exotických zemí, ne tak docela legálních obchodů, hledaných válečných zločinců, bizarních lásek minulých i současných... opustíme ho v Jižní Americe, kde, krom jiného, konečně zjistil, jak to ve skutečnosti bylo s jeho matkou.

Graham Greene: Cesty s tetičkou

 

Pavel Čech (tajný člen Rychlých šípů, indián, rekordman v rozdělávání ohně třecími dřívky, bývalý hasič, otec dvou synů a také malíř, spisovatel a jeden z nejvýraznějších domácích autorů komiksu) se v knížce Dědečkové obešel úplně beze slov. Dědečků je devět : první se stará o to, aby na nebi byly hvězdy, druhý o to, aby nikdo neubližoval dětem, třetí si před cestou přišívá knoflík ke kabátu se žlutou hvězdou (takovému, jaký si asi na stejnou cestu vzal tatínek Oty Pavla), čtvrtý chodí po večerech do kina a cestou domů jen tak mimochodem dělá zázraky,  pátý se plaví po moři, šestý je indiánským náčelníkem, sedmý hledá (a najde) spadlou hvězdu v jabloňovém sadu, osmý utíká z nemocnice, aby se se svou smrtí sešel doma, a poslední hledá (a najde) Obchod tajných přání.

Vlastně ne, na konci knížky Pavel Čech pár slov napsal: o tom, že svoje dědečky nikdy nepoznal, a že je mu to líto. Možná, že proto si je tak pěkně nakreslil (a našel).

Pavel Čech: Dědečkové