Sen o vesnici

19.03.2013 21:15

Minulý týden jsem nestihla napsat, byla jsem v Praze... vyprávěla jsem tam prvňákům z Dejvic a Barrandova, že jsem přijela z takové malé vesnice, kde je ve škole jenom dvaadvacet dětí! To má vždycky úspěch a každý mi hned závidí. Na vesnici je přece čistý vzduch, můžeme si pěstovat mrkev na zahrádce a slepičky na dvorku a lidi tam k sobě mají blíž. Kdo by se tam nechtěl odstěhovat! Přišli jsme z Prahy v domnění, že se posadíme do ráje jako husa do posady, píše Eva Bešťáková. Vůbec nás nenapadlo, aspoň mě ne, že budeme přes všecku osamělost našeho obydlí žít mezi lidmi a že ti lidé od nás určité věci očekávají. Knížka se jmenuje Hajný a já, což je zřetelná parafráze slavného Vejce a já, a opravdu je to skoro totéž, rozdíl je jenom v rozměrech: v českých lesích jsou menší stromy, nežijí tam divoké šelmy, k sousedům i do města je blíž a veškeré drůbeže měli mladí manželé asi jenom tak padesát kousků.

Marieta a Manu se přestěhovali na francouzský venkov. S kocourem. Drůbež si pro jistotu nepořizovali a prorože už mají mobily, můžou vyprávět přátelům, jaké to je, být blízko přírodě. A přátelé jim na to zděšeně odpovídají to já bych nemoh´.  Taky pracovat se dá na dálku, Manu zrovna píše scénář o takovým klukovi z předměstí, nadupaným azbestem, kterej chce zapálit metro, ale v ozonový špičce ho skolí astmatickej záchvat... zbavit se města zkrátka není snadné. Knížka se jmenuje Zpátky na zem a je to komiks. Úplně na posledním obrázku si Mano plánuje zahrádku - nejdřív křovinořez, pak malej traktůrek - a Marietta na to neříká nic, protože by si radši plánovala miminko.

Já nevím: dá se vůbec zvyknout na vesnici? Nebo obráceně: za jak dlouho si vesnice zvykne na lidi odjinud? Stačily by tři generace? Děd, syn a vnuk; chodili tu jeden po druhém, ba jistou dobu všichni tři zároveň; sázeli, ořezávali, česali. Dívali se do minulosti: "Tady ta jabloň byla už tak veliká, když jsem byl chlapec jako ty," říkával děd vnukovi. - "kdo bude jednou sedět ve stínu této hrušky?" ptal se otec, kopaje jamku pro mladý stromek." - "Budu ještě živ, až si sedmihlásek vystaví hnízdo v koruně této švestky?" myslil si nejmladší, když štěpoval pláňku. - Ať se zatoulal poutník sebedál, věděl, že má doma tuto zahradu; že se jednou vrátí a usedne do jejího stínu, aby pobesedoval s hlasy živých a šelestěním mrtvých.  To je Jan Čep, povídka ze sbírky Polní tráva.  Ze čtyřicátých let.

 Dneska, aspoň myslím, málokdo z nejmladších umí štěpovat pláňky a pozná po peří nebo po hlase sedmihláska... většinou se to musí znovu učit. Venkované si potřebují pročistit zrak, aby se zase mohli začít opírat o zkušenosti a postřehy ze svého malého světa, napsal Bohuslav Blažek, a nabízí jeden způsob, jak to udělat: chodil se svým synem Kryštofem krajinou a vesnicemi, Kryštof fotil - cesty, ploty, domy, zahrádky, návsi - a  potom o fotkách mluvili s lidmi, kteří v krajině a ve vesnicích žijí. Ne proto, aby jim říkali: tohle je dobře a tohle je špatně. Ale aby se vůbec mluvilo. Doslov ke knížce Venkovy se příznačně jmenuje Čím začít.

 Začít se dá různě... i skončit. Protože už je pozdě, skončila bych třeba sněním. Asi uprostřed (v čase) mezi Janem Čepem a Bohuslavem Blažkem je sen o vesnici let šedesátých. Napsal ho Josef Škvorecký (z města Náchoda) spolu s režisérem Evaldem Schormem ( ze statku ve vsi Elbančice u Mladé Vožice).  Škvorecký o příběhu říká, že je to pohádka - možná proto, že ani v šedesátých letech se moc nehodilo používat slovo podobenství, které by se asi hodilo líp. Vychází ze skutečné události, zprávy o kostelníkovi, který se v zapadlé vesnici v Orlických horách několik měsíců vydával za kněze. V knihovně zatím filmy nepromítám, bohužel. Ale Farářův konec, podklad pro celovečerní tragikomedii, vyšel i jako knížka.

 O snech jako ..mohla by pršet malinová marmeláda... ze země by mohly růst teplé bramboráky a občas nějaká ta kniha... si vyprávějí obyvatelé Chlebové Lhoty  od Dagmar Urbánkové. Každý z nich umí něco a je jim spolu, v domech z chlebů, housek, rohlíků a dalamánků, moc dobře... kdo by se tam nechtěl odstěhovat! Jenže to nejde:Do Chlebové Lhoty nevedou cesty. Lidi sem přináší vítr, voda nebo vykynou přímo tady. 

Takové vesnice jsou zkrátka jenom v pohádkách. Ale aspoň že tam.