Psí život

26.02.2013 23:53

Aškenazyho pět povídek o dvou koních, dvou psech a jednom opuštěném kuřeti vyšlo v roce 1959 v knižnici Svazu protifašistických bojovníků: protože povídky jsou hlavně o tom, jak koně, psi a kuřata (a děti) odnášejí kruté nápady těch, kdo by měli být rozumní (a dospělí).  Poník Jelimánek doplatil na svůj stesk po vojenské dechovce, u které v mládí tahal buben, kůň Jarda na svoji hrůzu z výstřelů a kanonády, pes Brutus na nařízení zakazuje se všem osobám, které dosud nemohly prokázati arijský původ, držení domácího zvířectva, fenka Sisi chodila svého pána, když byl roky ve vězení, každý den vyhlížet k autobusu, a kuře zůstalo samo ve vesnici, ze které jinak nezbylo vůbec nic, jenom spáleniště. A jedna malá holka.

Málo lidé vědí o psím srdci; a málo vědí o té velké milostné síle, která přechází dotekem prstů, čechráním srsti a vroucím pohledem. Jen vteřinu se díval Brutus do lidských očí a odvracel hlavu rychle, aby předešel změně; aby zachoval, co mu bylo dáno, a odnesl si, co dostal. Nikdo nezná lépe než pes nestálost lidské přízně.

Ludvík Aškenazy: Psí život

 

Pes Paličák o nestálosti věděl svoje. První dny života prošil na skládce, kam ho vyhodili, protože byl moc ošklivé štěně, prošel školou života s toulavou Černou tlamou a dostal se do psího nalezince v městečku u moře. Odtud si ho odnesla zrzavá holka Kdoule, která si ho brala i do postele, když ho v noci budily zlé sny: Neboj se, Pse, jsem tady. Nikdy tě neopustím. Tady by mohl příběh šťastně skončit, jenomže místo toho skončily prázdniny, Kdoule se s rodiči vrátila do pařížského bytu, Pes ji přestal bavit a její maminku a tátu, kteří ho nikdy neměli moc rádi, začal rozčilovat čím dál tím víc.  Takže se rozhodl, že uteče.  Na útěku potkal velmi ošklivého a velmi moudrého psa Hyeňáka a další psy a kočky a dozvěděl se, že děti mají v hlavě ještě guláš a že lidi, kteří svoje zvířata milují a neopouštějí, opravdu jsou a není jich málo... a že taková může být i Kdoule, když s ní bude mít trpělivost.

Ke knížce napsal její autor Daniel Pennac i doslov: o všech psech (i kočkách) svého života a o tom, co je nejdůležitější: Pokud máte psa nebo nějakého budete mít, zapřísahám vás, nedrezírujte ho ani mu nedovolte, aby on cepoval vás.  A ještě: když se rozhodujete pro život se psem, je to na celý život. Pes se neopouští. Nikdy. Vezměte si to k srdci, než si nějakého osvojíte.

Daniel Pennac: Pes Paličák

 

Bojana je pes... teda fenka. Napsal ji Edgar Dutka, žila v Austrálii a mohla by říct, že člověk se neopuští, když  se jednou rozhodnete pro život s člověkem... ledaže se vám začne strašně moc stýskat po svobodě, to se pak nedá nic dělat. Žila s Nelou a Joelem, ale Nela už umřela, a Joel je na vozíku, nemůže nic. Bojana už taky nemůže skoro nic: Mé tělo už mě vůbec neposlouchá. No pojď. Zkus to. V mládí jsem se taky pomalu zvedala, ale přitom jsem si vždycky pyšně pomyslela: Ach, jak jsem krásně vláčná! Jen se na mě všichni podívejte! A dnes jsem ráda, že mě vidí jen chudák Joel, který mi závidí, že ještě vůbec sama vstanu. Když Joela odvezou do nemocnice a Bojaně nezůstane nikdo, kdo by ji měl rád, zvedne se a odejde do buše, kam už kdysi od lidí utekla a pak se vrátila, nedobrovolně. Tentokrát tam jde umřít, se vzpomínkami na život, jaký ve svobodě byl, mohl být: dobrodružný život divokých psů, ze kterého se občas nádherně svíralo hrdlo, život plný náhlých změn k  horšímu a vzápětí stejně nečekaných změn k lepšímu, prostě permanentně plný nečekaných kotrmelců... 

Knížka je celá ze vzpomínek, na život psí i lidský. Oddělit se to nedá, a proč taky oddělovat - když spolu, člověk a pes, žijí přes všecku touhu po svobodě a nezávislosti a dobrodružství od začátku až do konce.

Edgar Dutka: Slečno, ras přichází.