Moji přátelé

06.05.2013 21:26

 Chtěla jsem něco pro radost...

PETRKLÍČI, není třeba ani tolik tvrdit, že matkou všech barev je záře sluneční.

BEZI, svatá pravda, že Bůh dal svým pěvcům velké hlasy a malé zobáčky, ale kdyby byly ještě menší, rostlo by na keřích mléko s krupicí.

PUPAVO, to bych rád věděl, přibili tě k zemi, anebo jsi se sama tak do země vrazila?

Petrklíče už kvetou, bezy za chvíli budou, na pupavy je ještě čas. V knihovně mám knížku Moji přátelé s ilustracemi Vojtěcha Štolfy, ze kterých jsem teprve pochopila, proč Deml píše o žampionech kolena Andělů - ony tak totiž vypadají. Ale nejradši mám pořád ještě větu, kterou znám už dlouho, ze starších vydání; o ženách, které Jakuba Demla potkaly, když nesl z polí svízel na oltář, rukama podrápanýma od hlohového křoví: Usmály se přátelsky, myslíce si snad, že každé moje bláznovství končí, ne-li dobře, tedy aspoň s lítostí.

Jakub Deml: Moji přátelé

 

Čaj z makovic. Mamka vlčí

začne zpívat uspávanky.

Ještě lok. A do tmy mlčí

čtyři malé vlčí spánky.

Kromě téhle a dalších podobných básniček jsou v Rostlinopise Jiřího Dvořáka příběhy rostlin: jak vzniklo žito, jak pelyněk pomohl usvědčit zločince, kde se daří kopřivám, proč Johann Gregor Mendel pěstoval hrách... A taky Dobré otázky: Ukazují rostliny, kolik je hodin? Kolik listů má strom? K čemu je smůla?

Je to knížka, ze které by se dal učit přírodopis i český jazyk najednou, a ještě by zbylo na dějepis a zeměpis. A o výtvarce by si děti mohly zkusit, jestli by uměly namalovat tak pěkné obrázky rostlin, jako Alžběta Skálová.

Jiří Dvořák: Rostlinopis

 

Alžběta umí malovat i zvířata, dokonce taková, co si o nich napřed myslíte, že ve skutečnosti vůbec neexistují: tlamovec, macarát, vychuchol, klopuška, karakal, pižmoň nebo veleštír ... A když už uvěříte, že se takhle něco opravdu může jmenovat, nechce se vám věřit zprávám o tom, jaký mají tahle zvířata podivuhodný život: Představte si, děti, že by vaší mamince nebo vašemu tatínkovi rostly z dlaní místo prstů děti. Na každé ruce by rodiče měli pět dětí a vy byste byli jedno z nich. Z vašich dlaní by zanedlouho také vyrostly prstové děti a ty by pak měly na svých rukách další děti a tak by to šlo pořád dál, až by vznikla jedna obrovská propletená rodina; trs babiček, dědečků, strýců a tet, synů, vnuků a pravnuků, kteří by rostli jeden z druhého... Vidíte, a takhle to chodí u trubýšů.

Malá klopuška si zase stěžuje mamince, jak se jí slunéčko smálo, že je škůdce, a maminka ji těší: "Neplač, klopuško, a příště řekni slunéčku, že je blbeček."

Klopuška se zděsila: "Ale to je sprostý!"
"Slovo blbeček není sprosté, sprosté je, když se někdo posmívá," řekla maminka rozhodně.

Ale Lenka Brodecká si nic nevymýšlí, takže tu máme v kupě přírodopis a občanskou nauku, a taky trochu češtiny a zeměpisu... na fyziku by byla Straka v říši entropie, ale o té zas někdy jindy.

Lenka Brodecká: Pišťucha má problémy

(Tahle knížka se dá i  stáhnout , ale budu samozřejmě radši, když si ji přijdete půjčit.)