Milujte stromy!

05.03.2013 10:04

Se jménem Jaroslava Spirhanzla-Duriše jsem se poprvé setkala na brožurce Staré jihočeské chalupy. Z dnešního hlediska by to byly spíš chalupy středočeské, protože jsou v okolí Sedlce-Prčice, odkud Spirhanzl-Duriš pocházel a kam se celý život vracel, ale to není podstatné. Důležité je, že se uměl dívat kolem sebe, o tom, co viděl, uměl psát, a navíc výborně kreslil. Jeho vyprávění O našich stromech může vedle dnešních velkoformátových knih s celostránkovými fotografiemi na křídě působit skromě a neokázale - černobílé pérovky a pár barevných příloh - ale to taky není podstatné. Důležité je něco jiného: Jen si vyjděte na procházku lesem, jděte tiše, abyste slyšeli a rozuměli, cože vypravuje starý smrk a věkovitá jedle,  modřín i sosna, proč šumí les a proč je vám tak dobře v něm? Kdo by se tu nechtěl naučit číst v přírodě jako v knize opravdu nejkrásnější! Rád bych vás naučil takové četbě. Abyste porozuměli, proč tak krásně píši o stromech básníci a rozprávějí nejlepší spisovatelé. V tom není jen pouhý obdiv, je tu i láska a úcta ke stromům, za to, že tak příkladně plní své úkoly v zájmu všeho živého, že jsou nesobecké a slouží, třeba už velmi staré. Jsou to naši živí přátelé. Právě o nich čtu větu, kterou si pamatujte: "Stromy dýchají, živí se, pijí, rostou a množí se, pracují i odpočívají. Jsou klidné, hrdé, krásné a tajemné." - Krásné a tajemné... Pojďme je poznávat!

V knize je popsáno čtyřicet druhů stromů, volně v ní na sebe navazují slova básníků s botanickými popisy a autorovými vzpomínkami na dětství. Začíná pláňaty a končí kapitolou Milujte stromy!, v níž je i příhoda o hospodáři, kterému u starého domu začal překážet ještě starší vzrostlý dub: Ale teď už se rozhodl: "Zbourám starou cimru a postavím domek tamhle dál!"

Jaroslav Spirhanzl-Duriš: O našich stromech

 

Dneska už bychom takového hospodáře asi hledali těžko. Zato máme úředníky, kteří mohou vyhlašovat památné stromy a někdy to i dělají: na Táborsku je takových stromů padesát tři, jestli se něco nezměnilo od roku 2011, kdy knížka Památné stromy Táborska vyšla. Není tak poetická, jako vyprávění Spirhanzla-Duriše, ale obsahuje užitečné kapitoly o historii ochrany stromů, příslušné legislativě, možnostech péče o stromy (včetně orientační ceny) a podrobné popisy, fotografie a mapky míst, kde památné stromy rostou (dýchají, žijí, pracují i odpočívají....). A inspirativní je taky, třeba ve vyprávění o stromech u Polednů v Drahněticích: Stromy byly pravděpodobně vysazeny v období let 1870-1893, patrně vždy u příležitosti narození dítěte v rodině Františka Poledne. Panu Františkovi se narodilo celkem 6 dětí (4 synové a 2 dcery). Je velmi pravděpodobné, že při narození syna vysazoval dub a při narození dcery lípu.

Nejstarším stromem na Táborsku je asi vlásenická lípa, která pamatuje bitvu na Bílé Hoře i zcela současný spor o to, jak daleko od jejích kořenů je možné položit kanalizaci; z Nadějkovska najdeme v knížce buk u Hubova, buk u Pohořelické hájenky a Strážní lípu v Mozolově.

Petr Klíma: Památné stromy Táborska

 

Tobiášův otec razil bláznivou myšlenku, že strom roste.  Tobiášův otec, profesor Sim Lolness, byl uznávaný vědec a jeho myšlenka ostatním připadala bláznivá, protože všichni na jednom stromě žili - byli to totiž malí lidičkové, asi tak milimetr nebo dva vysocí. Simova kniha o počátcích stromu tedy měla spíš špatný ohlas. Líčil v ní totiž dějiny stromu jako dějiny živého tvora. Tvrdil, že listy nejsou samostatné rostliny, nýbrž že představují poslední výhonky obrovské životní síly. Nejvíc čtenáře šokovalo, že kniha o počátcích vlastně pojednávala o budoucnosti. Vždyť strom je podobně jako mechový les živý, avšak neobyčejně křehký. O tu bytost, která každému otvírá svou náruč, je třeba pečovat.

Kniha Timothéa de Fombelle vypráví o tom, jak profesor Lolness odmítl prozradit spoluobčanům princip svého vynálezu, protože nechtěl dopustit drancování stromu, a jak mu to spoluobčané neodpustili. Jeho syn Tobiáš proto prožil velkou část dětství v osamění a na útěku, ale taky poznal pravé přátelství, radost z poznání, cenu svobody a pravdy a stal se z něj statečný a čestný člověk. Podobně jako u Tolkiena se u Fombella jedná o dvojí dobrodružství - ptáme se nejenom, jak to dopadne v knize, ale i jak to dopadne s námi,  píše Václav Cílek v doslovu. Snad můžu prozradit, že v knize to dopadne dobře - i když až ve druhém díle, který se jmenuje Elíšiny oči.

Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness