Kuriozity

02.04.2013 07:29

Včera byl apríl. Když jsem před devíti lety v knihovně zapisovala do počítače všecky knihy z regálů, otevřela Veselou knihu zvířátek od Marie Majerové a četla: "Já jsem si myslil..." řekl medvídek, "copak jsem si to myslil, aha, už vím! Tohle jsem si myslil. Na ušáka jsem si myslil." - "Co je s ušákem?" zeptalo se selátko přemýšlivě. - "Ale chudák, vždyť nemá kde bydlit. Jiří má dům, i Zorka, sova má boudu, i tygr, také zajíc a veškeré jeho příbuzenstvo má dům, jen ušák nemá kde bydlit. A tak jsem si vymyslil, že mu postavíme chýšku." ... taky jsem měla dojem, že je nejspíš apríl. Medvídek, selátko, ušák, zajíc a jeho příbuzenstvo... není to náhodou Pú, Prasátko, Ijáček a Králíček? A Jiří se Zorkou, to jako má být Kryštůfek Robin? Proč je to takhle hloupě přeložené? Prolistovala jsem ostatní příběhy a přišla na to, že Marie Majerová Medvídka Pú a jeho přátele, které souhrně nazývá vycpaný zvěřinec, nepřeložila, ale ukradla: nikde v celé knize není o jejich autorovi ani zmínka. A. A. Milne prostě neexistoval a nejspíš v tom, chudák, není sám - krom jeho textu Majerová vybrala a upravila (mám dojem, že přesnější by bylo vybrala a zničila) ještě vyprávění dalších dvou anglických autorů , které neumím identifikovat: o Noemových zvířátkách a o Jendovi v Kočičím království. Všecko to ilustroval Josef Lada - chcete vědět, jak v jeho podání vypadají Prasátko a Pú?

Marie Majerová: Veselá kniha zvířátek

 

Úplně totéž se mi stalo se Světluškami Jana Maršíčka: Když se den chystal k spánku, když se začala snášet noc, světlouškové vstávali. V lesním šeru zasvitla před jejich domky zelenavá světýlka.  Ano, docela stejně, jako Broučci; rozdíl je v tom, že světlouškové se nemodlí a neposlouchají Pána Boha. Když v lidském světě vypukne válka, padají tam bomby a světlo může jen škodit, přestanou lidem svítit - a už nezačnou, ani po válce. Radši budou svobodní. Budou o všem rozhodovat kolektivně na schůzích, postaví si školu a tělocvičnu, a domy, kde budou bydlet mladí, až se vezmou... svatby se, samozřejmě, konají v nové škole a žehnám vaší lásce, žehnám vašemu sňatku odříká otec ženicha. Kostely, faráři ani Bůh prostě nejsou, Jan Karafiát nikdy nebyl, a myslím, že ani smrt u světloušků není: Než zapadlo slunce, vstávali světlouškové a světlušky s úsměvem na rtech. A když zapadlo, ozýval se na skále a na mýtině zpěv. Ozývá se tam každého večera od časného jara do pozdního podzimu. To jsou poslední věty v knížce. Je lepší si zpívat, než poslušně zmrznouti, ano. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že si světlouškové zpívají ve světě, kde kvetou sedmikrásky na hrobech mrtvých broučků; jen o nich mají zakázáno mluvit.

Jan Maršíček: Světlušky

 

Abych dala, aspoň na konec, taky nějakou hezkou kuriozitku: v knížce Kolečko nejsou skoro žádná písmena. Jen titulka, tiráž a nadpisy stránek: Jablko. Dort. Talíř. Měsíc. Hlava. Brýle. Muchomůrka. Prostě samá kolečka, barevná, usměvavá, veselá... dohromady je jich asi čtyřicet. Zkuste si vymyslet tolik věcí, které se dají nakreslit, když začnete kolečkem! A opravdu je nakreslete, nejradši s dětmi - pak si je můžete porovnat s těmi, které vymyslel a nakreslil Zdeněk Seydl. Kdysi jsem měla v ruce jeho knížku Co jsem viděl a slyšel v trávě. V knihovně ji nemám, ale větu Malíř maluje, aby lidi měli radost si pamatuju dobře.

Z Kolečka je jasně vidět, že to myslel vážně. Žádný apríl.

Zdeněk Seydl: Kolečko