Knížky o velikém přátelství

04.12.2012 09:04

Třísvazková korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha přes oceán, železnou oponu a přes třicet let: Milý Puškvorče! Drahá Součásti! Vážený Ahasvere! Příšerný Kedlubne! Drahý Pytlíku! Skvostný Generále! Milý Alchymisto, rybáři ryb i snů.... Vzpomínky, povzbuzení, vtip, porozumění, stesk, plány na společnou práci, které nikdy nevyšly, a čím dál tím víc nemocí, zklamání, smutku. Něco hodně jiného - a pravdivějšího - nežli tradiční představa Jana Wericha jako moudrého klauna, který s úsměvem, nadhledem a pochopením glosuje okolní lidské hemžení.

A to nepochopení, oč nám dvěma šlo! Furt ten zasranej "optimismus" a "psina ze života a život ze psiny" - já bych se zblil. Dělat si z věcí srandu a věřit ve srandu, co zrcadlo sporné skutečnosti - to přece nemá s optimismem nic co dělat! To je jen obracení zoufalství na ruby, aby se to všecko dalo přežít a dožít. (Voskovec Werichovi, 1965)

Jiří Voskovec & Jan Werich: Korespondence I, II, III

 

Nad V&W jsem si vzpomněla na jinou korespondenci, která mi kdysi náhodou přišla do ruky: dopisy Mariny Cvetajevové, Borise Pasternaka a Rainera Marii Rilka. Taky se tam pořád opakovalo "musíme se sejít, napíšeme spolu...". Už nevím, kde jsem ji četla, v knihovně ji nemám, ale mám tu tři texty Mariny Cvetajevové.  Dva jsou o Pasternakovi a jeho verších, třetí - a nejdelší - vzpomínka na rok 1919 a její přátele z Moskevského uměleckého divadla. V Moskvě se všechno převrací naruby, těžko se shání jídlo, bydlení je bídné, ale pro sedmadvacetiletou, Marinu, která tehdy měla dvě malé dcery, jsou to podružnosti: v zimě jsme všechny, Ala, Irina i já, bydlely v kuchyni, prostorné, dřevěné, zaité hned sluncem, hned měsícem, a když popraskalo potrubí, i vodou... Důležitá jsou pro ni setkání, rozhovory, porozumění... a třeba taky  hvězdy: Jednou, když jsme se vrátili z nějaké návštěvy, prostáli jsme hodinu po kolena ve sněhu v mé uličce. Pamatuji se na zvednutou, stále výš a výš se zvedající ruku, na plamenné jméno Flammarion - na flammariony, plamenomety očí, ponořených do mých jen proto, aby je pozvedly ke hvězdám. A závěj se zvyšovala, rostla. Nebyla vánice, žhnuly hvězdy, ale závěj, od toho, jak jsme dlouho stáli, narůstala - nebo snad my zarůstali do ní? - a kdybychom postáli ještě hodinu, obklopil by nás ledový dům...

Marina Cvetajevová: Vyznání na dálku

 

Určitě byla trochu zvláštní, Marina. Ale snad to není tak, že by přátelství bylo důležité jenom pro blázny, básníky a děti, a ne pro rozumné dospělé lidi, které zajímají jen vážné věci, jako jsou politika, daňová přiznání anebo nová kredenc. Zaplaťpámbu za to, že aspoň v knížkách pro děti je pořád ještě na jednom z prvních míst. Daisy Mrázková z něj udělala přímo podtitul: její Haló, Jácíčku je Knížka o velikém přátelství. A o tom, jak je s ním svět hnedka mnohem krásnější.

Veverka seděla ráno na své borovici a přála si, aby přišel Jácíček.

Neměla co dělat. Neměla vůbec co dělat. Dívala se na větev, větev byla nezajímavá. Dívala se na oblohu, obloha byla šedivá a po ní se táhly nanicovaté světlé mraky. Dívala se na jehličí, bylo všechno stejné. Na každé jehličce byla stejná kapka rosy a vždycky stejně spadla, když Veverka zatřásla větvičkou. Dívala se na šišky. Šišky byly hrozné. Dívala se na vzdálené lesy. Byly modročerné, ale ne dost modročerné, aby se potěšilo smutné zvířátko. A tak seděla Veverka na své nezajímavé větvi pod tou nezajímavou oblohou a velice si přála, aby přišel Jácíček. A vtom Jácíček přišel.

„Haló, Veverko,“ zavolal.

A Veverka jako blesk už se míhala po kmeni dolů. jen si cestou stačila všimnout, že obloha i jehličí i šišky jsou na.jednou TAK zajímavé, jak jen mohou být. jehličí zavonělo a rosa zazářila a vítr zblízka ovanul Veverce tváře a způsobil, že dostala velikou radost a chuť dělat něco báječného.

Daisy Mrázková: Haló, Jácíčku